Pavel Havlíček
Autor je analytikom českého Výskumného centra AMO so zameraním na východnú Európu, najmä Ukrajinu, Rusko a Východné partnerstvo. Profesionálne sa zaoberá otázkami strategickej komunikácie a dezinformácií, ako aj demokratizácie a podpory občianskej spoločnosti.
Ruská agrese proti Ukrajině započatá ve čtvrtek 24. února 2022 způsobila řetěz reakcí, který fundamentálním způsobem proměňuje Evropu a celý svět, i když jeho dopady ještě v plné míře nedokážeme dohlédnout.
Rusko vsadilo všechno na jednu kartu konečného vítězství, do kterého vedení v čele s prezidentem Vladimirem Putinem investovalo jak armádu, tak osud obyvatel a ekonomickou životaschopnost jejich země. S tím se však pojí nebývalé risky pro Putinův režim, které se budou postupem času zhmotňovat, jak se bude dále vyvíjet ozbrojený konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou podporovanou západním společenstvím.
Budoucí vývoj celé krize v tuto chvíli však zůstává do velké míry nepředvídatelný, jak ukázalo rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina převést jaderný arzenál na úroveň nejvyšší bojové připravenosti, čímž se Rusko snaží vyvolat strach a odradit západní země od podpory Ukrajiny, ale také ekonomických sankcí proti Putinově režimu.
Motivace ruského vedení k rozpoutání další eskalace ve vztazích s Ukrajinou je oficiálně vedena snahou o získání záruk ze strany Západu o dalším nerozšiřování NATO do regionu východní Evropy a zabezpečení své vlastní západní hranice.
Právě Ukrajině a Gruzii přitom Severoatlantická aliance na summitu v Bukurešti v roce 2008 slíbila, že se jednou stanou členy tohoto nejmocnějšího obranného uskupení světa. Nicméně od té doby se debata o jejich statusu značně posunula a otázka dalšího rozšiřování dnes jistě není na stole z důvodu chybějícího konsenzu mezi členskými státy NATO.
Neoficiálně se však mluví o tom, že Rusko začalo Ukrajinu v posledních letech velmi rychle ztrácet. To je následek nejen více než sedm let trvajícího nevyhlášeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou a s tím souvisejícího pádu obliby Ruska u Ukrajinců (a naopak dramatického nárůstu sympatií k EU a NATO), ale také domácího vývoje na Ukrajině, který režim Vladimira Putina stále více ohrožuje.
Demokratizace ukrajinské společnosti, provádění reforem a orientace na Západ vystavuje východní Evropu stále více západnímu vlivu, který se skrze Ukrajinu dostává také k Rusům a ruské společnosti.
Společně s útlumem aktivit a podpory pro proruské skupiny na Ukrajině je to velká rána pro Putina, která zásadním způsobem ochromila vliv Kremlu na dění v Kyjevě. Právě to bylo symbolizováno odsunem klíčového spojence Vladimira Putina na Ukrajině Viktora Medvědčuka, jemuž bylo dokonce nařízeno domácí vězení.
Ukazuje se tím totiž, že demokracie a vláda práva jsou i v regionu východní Evropy možné a realizovatelné, pokud je k tomu dostatečná politická vůle, kterou autokratický ruský režim odmítl již před desítkami let.
Právě snaha o ukončení těchto procesů a znovu získání kontroly nad rozhodovacím procesem v Kyjevě je hlavním motorem ruské snahy o revizi uspořádání evropské bezpečnostní architektury a přepsání dosavadních pravidel hry, které Rusku nevyhovují. Jako revizionistická země si ruské vedení chce vybudovat svou vlastní sféru vlivu a obnovit velmocenské postavení, ke kterému je Ukrajina klíčem.
Pokud si k tomu přidáme současnou situaci na mezinárodním poli, za které se Spojené státy stále více začaly otáčet do oblasti Indopacifiku, kde stále více narůstá vliv Číny a dochází tím k proměně dynamiky v oblasti mezinárodní bezpečnosti, ekonomiky a politického uspořádání, vytváří to pro ruskou revizi dobré podmínky pro úder. Zejména pokud uvážíme, že evropské společenství má plné ruce práce s vlastními problémy, včetně energetické a ekonomické krize spojené s řešením následků pandemie covidu-19, které se rovněž spojují se stále diskutovanou budoucností evropského celku.
Posledním faktorem, který však ve vysoce personalizovaném vedení ruské politiky nelze za žádnou cenu podceňovat, je osobní pozice a přesvědčení ruského prezidenta Vladimira Putina. Ten k celé situaci kolem Ukrajiny přistupuje velmi emocionálně a osobně. S ohledem na historickou, společenskou a kulturní příbuznost obou zemí je Putin do většiny klíčových rozhodnutí zaangažován.
Z toho důvodu máme v Evropě nutně jen omezené prostředky jak celou krizi ovlivnit a rozhodnout o jejím dalším vývoji. Všechny tyto faktory mají zásadní vliv na proměnu multipolárního světového řádu, ze které chce Rusko benefitovat a ustanovit Rusko s jeho sférou vlivu jako jeden z pilířů nového řádu, a to ideálně na úkor oslabené a rozdělené Evropské unie.
Jak nám ukázal předčasně uveřejněný článek oslavující dobytí Ukrajiny ze strany Ruska, obavy z historické reflexe ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho místa v mezinárodní politice hrají ve vysoce personifikovaném prezidentském systému Ruské federace a jejího rozhodování klíčovou roli.
Je tedy zřejmé, že Putin nechtěl být v historii zapsán jako člověk, který pro Rusko ztratil Ukrajinu – zemi, na kterou se pokládá za svou sféru vlivu a Kyjev jako tzv. matku ruských měst. Toto přemýšlení a nenávist vůči ukrajinské elitě, která se mu pokouší Ukrajinu vyrvat a integrovat na Západ, čišela i z jeho pondělního projevu, na konci kterého oznámil anexi tzv. separatistických republik na východě Ukrajiny.
Jako oficiální záminku pro invazi na další část ukrajinského území si Moskva vybrala nepodloženou a do velké míry absurdní „ochranu ruského a ruskojazyčného obyvatelstva“, jak představil prezident Vladimir Putin, kterého o to měli údajně požádat takzvaní separatističtí vůdci.
Putin stejně jako jeho mluvčí Dmitrij Peskov v průběhu prvních dní invaze opakovaně mluvili o potřebě “denacifikace” a vymýcení této ideologie z ukrajinského území a odsunutí “narkomanů” od vlády. Pravděpodobně s odkazem na kariéru ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v zábavním průmyslu, jakkoli žádné podobné indicie vládě na drogách závislých ukrajinských politiků samozřejmě neexistují.
Obecně zaznívala velmi silná kritika ukrajinského vedení a ozbrojených sil, které měly údajně provádět utlačování Rusů a ruskojazyčného obyvatelstva a diskriminovat ho na ukrajinský úkor, zejména na východoukrajinském Donbase. A to přestože byly mýty o zákazu užívání ruštiny v regionu a celé Ukrajině vyvráceny.
V pondělním projevu k anexi tzv. separatistických území Ukrajiny zazněla i celá řada další mýtů a pseudoteorií, které však dobře ilustrují přesvědčení ruského prezidenta a jeho nejbližšího okolí. Vychází z teorie o trojjediné podstatě ruského, ukrajinského a běloruského národa, který měl být pouze uměle rozdělený, viz odkaz Putina na údajné “chyby” sovětského vedení, které vedly k rozpadu Sovětského svazu a pokoření “historického Ruska”.
Obecně ukázal projev po zasedání bezpečnostní rady ruského státu až chorobné zaujetí Vladimira Putina – člověka téměř sedmdesátiletého – ruskou a ukrajinskou historií, který v projevu k národu rekapituloval a velmi instrumentálním způsobem si vykládal dějiny v uplynulých více než sto letech. Ukrajinské místo přitom vždy pojmenoval v područí Ruska a jeho vůle (viz odkaz na její vznik údajně Vladimirem Iljičem Leninem), což se mělo údajně změnit až rozpadem SSSR v prosinci 1991.
Od té doby mělo být ukrajinské vedení pod kontrolou Západu a “mechanicky přebírat cizí vzorce vlády”, které nesvědčí ani ukrajinskému obyvatelstvu, ani (samozřejmě) Rusku. Tzv. teorie o vnější kontrole byla v případě “nutnosti” ruského zásahu silně zdůrazňována a zejména na dezinformančích serverech široce distribuována.
A to také v kontextu vpádu NATO na ruské území přes Ukrajinu, údajný příchod islámských radikálů na ukrajinské území či štvaní ukrajinského vedení a společnosti do tzv. velké války proti Rusku. Všechny tyto teorie bylo možné najít na sociálních sítích a v kremelských médií jako záminku pro ruský vpád na Ukrajinu a důvody, proč byl ruský zásah “nevyhnutelný”.
Kde se ruská vojska zastaví, či čeho chtějí na Ukrajině v krátkém horizontu vlastně dosáhnout, není přitom úplně známé. Jak deklaroval Vladimir Putin, z dlouhodobého hlediska má jít oficiálně o „neutralizaci“ či takzvanou finlandizaci Ukrajiny, pod níž si můžeme představit ukončení spolupráce se Západem a konec euroatlantických aspirací země, což by bylo pro Kreml výhodné.
To ostatně Ruská federace opakuje již dlouho, že chce rozhodovat o zahraničním a bezpečnostním směřování svých sousedů, které považuje za svou přímou sféru vlivu, podobně jako tomu bylo nedávno v případě sousedního Kazachstánu, do jehož vnitřních poměrů Rusko také neváhalo zasáhnout.
V kontextu výše uvedených argumentů a cílů Ruské federace a Vladimira Putina na Ukrajině musíme také uvažovat o jakýchkoli scénářích budoucího vývoje, které musí nutně zohledňovat nejen vojenské aspekty současné krize a ekonomickou udržitelnost tohoto tažení, ale také osobní ambice prezidenta Putina a dlouhodobé zahraničněpolitické cíle Ruska vůči Ukrajině a dalším sousedům a místo Ruska ve světě.
V prvním případě můžeme narýsovat situaci, ve které by se ruské velmocenské ambice zhroutily a Rusku by se ukrajinské území dobýt nepodařilo, případně by ho po těžkých ztrátách nedokázalo udržet a muselo by se postupně stáhnout.
Tento scénář předpokládá jak zhroucení ruské ekonomiky (odhadované pravděpodobně v řádu dvou až tří týdnů), tak nezvládnutí vojenských operací na ukrajinském území, kde by se ukrajinská armáda s vysokou bojovou morálkou a podporou ze strany civilního obyvatelstva a západního společenství nejen udržela, ale dala okupantům jasně najevo, že jejich další postup a vítězství není možné.
Očekávat se dají masové protiválečné nepokoje i socio-ekonomické pnutí ve velkých ruských městech, který musí režim Vladimira Putina věnovat zvýšenou pozornost. Zároveň by pro realizaci tohoto scénáře bylo významné, že se v krátkém horizontu přesune do východního křídla NATO větší počet západních sil, včetně do Pobaltí a Černého moře, které na sebe budou vázat ruské jednotky, které se tak – navzdory původním plánům – nebudou moci pustit do invaze na ukrajinské území.
Tato varianta by znamenala značné risky pro režim Vladimira Putina v samotném Rusku. V domácí politice by část elit nutně odsuzovala jeho slabost a druhá přivedení Ruské federace ke zmaru, i z důvodu západního tlaku na ekonomiku a její další udržitelnost. Nutně by vyvstávaly jak otázky spojené se soudržností obrovského ruského území, tak (i fyzickým) přežitím prezidenta Putina a nějakou formou palácového převratu.
Druhou kompromisní variantou by byl smír mezi oběma zeměmi, který by přinesl stažení ruských sil z ukrajinského území, ale za cenu – například – podřízení ukrajinské zahraniční politiky a bezpečnosti Rusku (tzv. finlandizace či “neutralizace”) a tím pádem prosazení ruských cílů v zemi za formálního udržení ukrajinského území pospolu.
Jiná varianta tohoto scénáře by předpokládala udržení Krymu a nově anektovaných území v Ruské federaci, ale stažení ruských sil ze zbytku Ukrajiny. Tento scénář rovněž předpokládá pokračování současných problémů ruské armády, zastavení postupu a postupnou ztrátu ukrajinských měst a zapojení civilního obyvatelstva do bojů, které by jak ruské síly, tak ekonomiku natolik vyčerpaly, že by došlo k oboustrannému vyčerpání sil a konečnému smíru.
V opotřebovávací válce, kde by ani jedna strana neměla zásadně navrch, by se tento kompromis mohl jevit jako nejlepší možné řešení pro obě strany.
Třetí a pro Ukrajinu nejčernější scénář předpokládá kapitulaci ukrajinských ozbrojených sil v krátkém horizontu, který může – ale nutně nemusí – být spojen s likvidací politického vedení země v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským.
Vychází ze situace, ve které bude – třeba i s pomocí jaderných a taktických zbraní – vyřazena ze hry ukrajinská armáda, demoralizována společnost a vedení země nezbyde nic jiného, než se vzdát.
Tento scénář předpokládá dosazení jakési loutkové vlády, například pod vedením proruského politika Viktora Medvědčuka, který je odvěkým spojencem Vladimira Putina na Ukrajině. Tento vývoj by ale vyžadoval nejen setrvání ruských ozbrojených sil na ukrajinském území, ale také vynaložení enormního úsilí a teroru proti Ukrajincům tak, aby se novým pořádkům podvolili.
Dlouhodobá okupace větší části ukrajinského území by sebou nutně nesla značné ztráty v guerillovém boji, který by Západ pravděpodobně podporoval, a to minimálně na západě Ukrajiny, kterou by Rusko již nedokázalo izolovat od hranic Západu.
Tato varianta rovněž vyžaduje masivní nasazení čínských financí, které by začaly ruskou ekonomiku masivně dotovat a nepřímo financovat válečné úsilí, což by vedlo k dramatickému zhoršení vztahů mezi Západem a Čínou. S tím se pojí některá dilemata, před kterými dnes čínské vedení stojí, viz jestli chce riskovat efekt západních sankcí proti svým vlastním firmám a rovněž, nakolik chce Rusko otevřeně podporovat.
Faktem však je, že vázání dalších amerických sil v Evropě je pro Čínu výhodné, protože to rozšiřuje pole její působnosti a forem nátlaku na své protivníky, včetně Taiwanu. V konečném důsledku by tento scénář přivedl Rusko do ještě silnějšího čínského područí.
Jednotliví aktéři mezinárodního společenství, zejména na Západě a ve s ním spřátelených zemích, již přijaly celou řadu bilaterálních opatření vůči ruské agresi a také ve prospěch Ukrajiny a jejího zápasu o svobodné a demokratické uspořádání v Evropě a na světě.
Pro některé – jako například Německo, Švédsko či Finsko – znamená tato krize fundamentální posun v jejich zahraniční a bezpečnostní politice. V německém případě především, když se nové vedení v čele s kancléřem Olafem Scholzem rozhodlo Ukrajině nejen poskytnout vojenské vybavení, ale také přerušil plynovod Nord Stream 2 a zásadním způsobem posílit výdaje na zbrojení.
Pro Finsko a Švédsko – země stojícími mimo NATO – tato krize znamená zásadní šok a jejich reakce v podobě poskytnutí vojenského vybavení ukrajinské armádě průlom v chování na mezinárodní scéně. Jestli ruská agrese přivede obě země nakonec do NATO není přitom v tuto chvíli zřejmé, ale průzkumy veřejného mínění podporu tohoto kroku nasvědčují.
Nicméně největší kus cesty udělala za uplynulých několik dní Evropská unie a spolupráce 27 evropských členských států. Ty se v minulých dnech ve spolupráci se Spojenými státy nejen shodly na odpojení některých ruských bank od platební platformy SWIFT a dalších rozhodujících sankcích proti Kremlu, ale také nákupech a poskytnutí zbraní Ukrajině.
Vůbec poprvé to přitom učiní Evropská unie přes své vlastní finanční nástroje, což je bezprecedentní krok, který dobře doplňuje i další rázná opatření ve sféře ekonomických a finančních opatření. Po své vlastní ose prosazuje robustní reakci také Velká Británie a Spojené státy, které rozhodujícím způsobem cílí na ruské banky a finančnictví, oligarchy i petrolejářský průmysl.
V tuto chvíli bude pro Ukrajinu klíčové ustát druhou fázi ruské invaze zapojující, podle amerických odhadů, až 75 % ruských ozbrojených sil přesunutých do regionu. V souvislosti s tím musí proto být jak západní tlak na Rusko, tak podpora Ukrajinců v tomto prvním momentě co možná nejsilnější.
Ukrajina bude pro delší trvání opotřebovávací války, kterou nutně potřebuje pro své přežití, vyžadovat jak finanční prostředky na stabilizaci ekonomiky a nákup vybavení a zdrojů, tak přímou vojenskou pomoc a humanitární podporu pro své občany v nouzi.
Nakonec Ukrajinci potřebují také mezinárodní solidaritu a jasnou podporu, včetně na mezinárodním poli, mezi nimiž by mělo být i jasné potvrzení jejich euroatlantických aspirací, které se ruský režim pokouší zašlapat do země, podobně jako to již udělal s diplomatickým řešením konfliktu na Donbasu v podobě tzv. minského mírového procesu.
Západ by to však neměl připustit a naopak Ukrajince, mezi kterými více než 60 procent podporuje orientaci na Západ, ujistit, že se ze západní strany nic nemění a po skončení války se bude situace nově vyvíjet. Prohlášení hlav osmi států ze střední a východní Evropy k podpoře ukrajinského vstupu do EU je v tomto ohledu tím správným gestem!